Smutné
Možná to není normální, možná se mi to zdá, jako tenkrát...
Ale co když je to pravda??
Byla jsem tam zase, zvedla jsem se ze země a koukla přímo do těch očí, které mě vedly životem, dokud jsem jim neřekla, že je víc nepotřebuju.
Tak upřímné a milé, odhodlané udělat cokoliv pro mě.
Pomalu jsem se zvedla a chytla ruku, která mě pohladila, když mi bylo ouvej, která mi pomohla při tolika pádech a kterou jsem zneužila na podepsání kruté smlouvy, která nás měla navždy oddělit.
Procházeli jsme se jen tak po trávě, nic jsem neříkala, nebylo co. Už to věděla, ta laskavá tvář to věděla.
Někdo se mnou třepal. Ne!!! Chci tu být!!! Ale bylo pozdě, probouzela jsem se...
Otevřela jsem oči, záhy zalitá světlem. Kde to jsem? Porozhlédla jsem se. Nemocnice? Ale co se stalo?
Přišel doktor, a řekl mi, že jsem měla nehodu, ale jsem v pořádku, zítra můžu domů. A co ona??? Co je s ní???
Mrtvá.Rozplakala jsem se.
Byla to bolest, jako by mi do srdce někdo zabodl meč.
Tiše jsem vrávoravě vstala a prošla se k oknu, které jsem zaregistrovala.
Není.
Seděla vedle mě, plakala a já neudělala nic, bylo mi to jedno.
Vzpoměla jsem si a to bolelo víc.
Ne, byla jsem bastard.
Je mrtvá, je konec.
Konec...